Petr Scheuer

Řekl bych, že se mi nelíbí různé umělecké mazaniny, jakkoli vím, že bych měl správně říkat, že tomu nerozumím.
Ano. Nelíbí se mi, když ve mně takové umění vyvolá jen znechucený úšklebek, ale vzpomínám si na obraz, kde byl pouze šikmý zelený pruh na bílé ploše – a mě to dostalo! Možná tam byla ještě nějaká čára navíc, nevím, nejsem si jistý, je to už víc než dvacet let, co jsem to viděl, ale…
Cítil jsem, že to na mě působí.

Ostrý obraz a dobrý zvuk, přávali nám komentátoři sportovních televizních přenosů. Při reportážích a dokumentech ano, tam souhlasím, ale jinak nemám dokonalou ostrost ani jasnost a čistotu barev za to nejdůležitější. Ani za důležité. A možná to dokonce překáží, pokud chceme v člověku zasáhnout cosi vnitřního, skrytého a nevědomého, co nás řídí na pouti světem a životem,
aniž by si to náš zpyšnělý rozum dokázal připustit.

Rozum ano, rozum má rád všechno ostré, jasné a přesné – ale svět takový není. Ani život takový není, ani my takoví nejsme. Uvnitř. Tam, kam bych se rád obracel a co bych chtěl svými obrazy oslovit, probudit, vyprovokovat a nebo jen poškádlit, aby se „to“ přestalo krčit kdesi v temných sklepích našeho nevědomí a hrdě a pyšně to ukázalo, co v nás je.

Rád bych dělal obrazy, na které se člověk může dívat stokrát znovu a pokaždé jinak, pokaždé nově. Jistě, ostrý obraz ani dobrý zvuk se z podvědomí neozývá, ani jasné barvy, ani čisté tvary.
Nic přesného ani dokonalého – ale přesto, nebo právě proto odtud mohou přijít ty nejlepší, nejzajímavější a nejnovější věci. Myšlenky. Obrazy. Představy. Plány...

Jsem teprve na začátku, ač můj věk říká cosi o zenitu za zády. Fotím sice už spoustu let, ale opravdu jsem začal teprve loni, když jsem dostal k padesátinám aparát, kterým se dá fotit slušně.

Tak se snažím.